2.
PŮVOD SV. RŮŽENCE.
Sedmkrát už rozšuměl se
Toloský les ptactva zpěvem,
sedmkráte probudil se
Vesny zářným pod úsměvem.
Sedmkrát, co Dominikus,
dlouhou cestou utýraný,
umrtvený dlouhým postem,
vkročil v města hrdé brány.
V srdci plál mu nadšení žár,
na rtech meč té výmluvnosti,
kterým krušil hydru bludů,
jež se v nitru lidstva hostí;
kterým krušil pouto hříchu,
pekla moc, jež převeliká
světa půl i Tolosu juž
ramenem svým obemyká.
120
V srdce hřímal zatvrzelá,
divy tvořil neslýchané:
v bludech tonou, v bludech hynou
stále ještě Tolosané.
Hle! teď v šerém stínu lesa,
Tolosu jenž obepíná,
Bohu svému žaluje to,
v modlitbách dlaň k němu vzpíná.
Tři dni leží na své tváři,
tři dni dlouhé v žízni, hladu
bičuje se do krvava
od východu do západu
a ret šeptá v zanícení:
„Pane, nehoden jsem, vím to,
ale pro krev Krista drahou
nepohrdej lidem tímto;
ukaž cestu, která jistě
vedla by je k nebes bráně,
a třeba-li oběti snad,
život můj i vezmi za ně.
Panno svatá! v moři bludu
jediná ty hvězdo skvící
tonoucím a pobloudilým
budiž vlídnou prostřednicí!“
121
A zas k zemi hlavu sklání,
po tvářích mu slzy hrají,
že i lesů tmavé sbory
ve svých hymnách umlkají.
Aj, tu šerem jejich větví
bystřinou se záře leje,
divnou bázní, divnou tuchou
Dominiku hruď se chvěje.
Tam, kde strmí holá skála,
spiata hložím růže plané,
bez mechu i beze květů,
sladký zjev mu v ústret plane.
Pod korunou z drahokamů
kněžna nebes usměvavá,
jako v noci letní měsíc
z modrých hor když jasně vstává;
dolů s ramen něžných splýval
plášť, v němž hvězdami se skvěly
jasné perly – svatá stráž ji
andělé tři provázeli.
Jeden ruce v jedno spiaté.
z očí plá mu svatá víra;
tam, kde kotví jeho naděj’,
druhý v snění k nebi zírá.
122
Třetí tiskne ruku k srdci,
jež se vroucí láskou zmítá.
A v jich středu svatá Panna
Dominika sladce vítá:
„„Synu můj, hlas modlitby tvé
vyslyšel Bůh i tvé lkání,
jenžto láskou neobsáhlou
ke všemu se tvorstvu sklání.
Zdrávas bylo zvěstí sladkou
lidstva spasení a míru,
zdrávas v srdce pobloudilých
ztracenou má přinést víru;
i to, co mé srdce jalo
radostí kdy, hořkým žalem,
na věky co ozdobilo
slávou v blahu neskonalém,
v jedno splétej v modlitby nit,
v list jak růži k věnci pojí;
a pod štítem andělů mých
zvítězíš v tom těžkém boji.““
Umlkla jak letní vánek,
když se v květech vonných znaví;
pod plášť její hvězdotkaný
Dominik své sklonil hlavy.
123
Slyš! to hudba touhy plná,
ne to hymnus archandělů;
vlny bijí k jeho sluchu,
vlny plesné k jeho čelu.
Zdrávas! zní to z dálky, z blízka,
jako by byl u jesliček;
ach, ty drahé rozpomínky
slzou vroubí řasy víček.
Zdrávas! chví to z dálky, z blízka,
to, ach, tesknost srdce drtí;
Golgotu zří zkrvácenou
a kříž – žalný obraz smrti.
Zdrávas! hřmí to z dálky, z blízka,
což to plesy vyznívají;
tak se nebe otevírá,
když se noha blíží k ráji.
Ohlas v dálce odumíral,
záře hasla na korunách;
ale jako bouře hřmí to
Dominiku v srdce strunách.
Cítí při tom: jeho víra
v duše hloub svůj kořen noří,
jeho naděj’ v obra sílí,
láskou celé nitro hoří.
124
A když povstal, jaký div to?
tam, kde stála Matka Boží,
v trojí věnec rozkvetlo se
planých růží ostré hloží.
Pochopil to Dominikus,
jako trní zkvetlo v růže,
modlitbou tou, milostí též
srdcí poušť že zkvésti může.
V náruč vzal ty růžověnce,
kráčel v město odhodlaně,
zdrávas! zdrávas! velkým hlasem
prozpěvuje svaté Panně.
V jeho zpěv tu nebes divem
zvonů hlas se rozburácel,
že vzdor srdcí zatvrzelých
přemožen se v niveč kácel.
Hle, juž rostou zástupové
kolem světce Dominika;
led jim taje kolem hrudi,
v modlitbě ret pláčem vzlyká.
A z růženců vůně vstoupá,
divná vůně, opojivá,
vzpomínkou, již v nitru budí,
chladné duše rozehřívá.
125
Roztouží i srdce jejich
po otecké víře svaté,
lítostí se bijou v prsa,
k nebi nesou ruce spiaté. – –
Červánky když ovinuly
do růžence město k ránu,
růžencem už Bohu vzplálo
také srdce Tolosanů.
126