AUGUSTIN.

AUGUSTIN.
Již všecko mocné probádal duch jeho, ty nitky Boha neviditelné, jež zovou Prozřetelnost Tajemného, však jeho křídlo vždy se výše pne. Jak ohnivý šíp vymrštěný z luku, jej neobrátíš v toulec svůj už zpět, kde víří tisícero sluncí v shluku, tam ducha jeho, slyš, ó v nebe hřmět. Jen jeden z božských tajů vzdoruje mu a marně přemítá jej noc i den, sen nezabloudí k duchu vznícenému, zrak marně hrouží v žlutý pergamen. „Ó zachytit to ducha bleskem žhavým, čím zastíráš se v hloubi skvějící, co refrénem v tvých žalmích vroucně slavím, zřít božskou Jednotu v tvé Trojici. 84 Má mysl nemá míru ani štěstí a v prudkém víru skepse zmítá se, chce důstojna se k tobě prve vznésti, než v nezměrné ti lásce oddá se. Jak mohl jsem, já přiblížil se tobě, v tvém Synu zřím tvůj obraz věčný pláť a v Duchu svatém osoby já obě žár lásky věčný vidím zplozovat. Však dále! nemohl jsem za práh taje, tu stojím, marně křídla rozpínám, zpět s výšin padám hvězdných umdlévaje, jak Sisyf stržen zpátky k hlubinám. Buď milosrdný, aspoň zjev mi vůli, proč bráníš k tajům Božství přístupu, když Janu clony jich se rozhrnuly, jenž zřel tě z Patmu v duchů zástupu.“ Tak mluvil, drtě rukou pergameny, Augustin, první mudrc Afriky, ven k moři vyšel hořce zamyšlený, vln v ruchu tiše smutek veliký. Juž kalich bílý hvězdy otvíraly na líchách modrých s výše blankytu, zpěv dětský večerem zněl k němu z dáli, zem v rose tonula jak v soucitu. 85 Šel blíže, zkad se píseň sladká řine, hle, dítě! v drobné ručce lasturu a v důlek malý břehu na písčině sem vodu vlévá z moře lazuru. A kmet se usmál, z moudrých dum se noře, děl: „Co tu činíš ve své nevině?“ „„Chci v tento důlek přelít všecko moře!““ a zas se nahýbalo k hlubině. Kmet potřás’ hlavou: „Děcko pošetilé! tvá páž je slabá, důlek malý tak!“ „„Než ty, – já spíše dojdu svého cíle!““ tak dělo, unikajíc do oblak. A strnul mudřec Augustin: co sláva? co mudrců je síla? obří vzlet? Bůh nevině svá tajemství jen vzdává. – A dlouho v hvězdnou noc tam plakal kmet. 86