Již všecko mocné probádal duch jeho,
ty nitky Boha neviditelné,
jež zovou Prozřetelnost Tajemného,
však jeho křídlo vždy se výše pne.
Jak ohnivý šíp vymrštěný z luku,
jej neobrátíš v toulec svůj už zpět,
kde víří tisícero sluncí v shluku,
tam ducha jeho, slyš, ó v nebe hřmět.
Jen jeden z božských tajů vzdoruje mu
a marně přemítá jej noc i den,
sen nezabloudí k duchu vznícenému,
zrak marně hrouží v žlutý pergamen.
„Ó zachytit to ducha bleskem žhavým,
čím zastíráš se v hloubi skvějící,
co refrénem v tvých žalmích vroucně slavím,
zřít božskou Jednotu v tvé Trojici.
Má mysl nemá míru ani štěstí
a v prudkém víru skepse zmítá se,
chce důstojna se k tobě prve vznésti,
než v nezměrné ti lásce oddá se.
Jak mohl jsem, já přiblížil se tobě,
v tvém Synu zřím tvůj obraz věčný pláť
a v Duchu svatém osoby já obě
žár lásky věčný vidím zplozovat.
Však dále! nemohl jsem za práh taje,
tu stojím, marně křídla rozpínám,
zpět s výšin padám hvězdných umdlévaje,
jak Sisyf stržen zpátky k hlubinám.
Buď milosrdný, aspoň zjev mi vůli,
proč bráníš k tajům Božství přístupu,
když Janu clony jich se rozhrnuly,
jenž zřel tě z Patmu v duchů zástupu.“
Tak mluvil, drtě rukou pergameny,
Augustin, první mudrc Afriky,
ven k moři vyšel hořce zamyšlený,
vln v ruchu tiše smutek veliký.
Juž kalich bílý hvězdy otvíraly
na líchách modrých s výše blankytu,
zpěv dětský večerem zněl k němu z dáli,
zem v rose tonula jak v soucitu.
Šel blíže, zkad se píseň sladká řine,
hle, dítě! v drobné ručce lasturu
a v důlek malý břehu na písčině
sem vodu vlévá z moře lazuru.
A kmet se usmál, z moudrých dum se noře,
děl: „Co tu činíš ve své nevině?“
„„Chci v tento důlek přelít všecko moře!““
a zas se nahýbalo k hlubině.
Kmet potřás’ hlavou: „Děcko pošetilé!
tvá páž je slabá, důlek malý tak!“
„„Než ty, – já spíše dojdu svého cíle!““
tak dělo, unikajíc do oblak.
A strnul mudřec Augustin: co sláva?
co mudrců je síla? obří vzlet?
Bůh nevině svá tajemství jen vzdává. –
A dlouho v hvězdnou noc tam plakal kmet.