Snem hlubokým hoch při svém stádu spal,
mdlý vedrem, na pažitě v stínu skal.
Žár polední jen slabě k němu vál,
jak by se mrazivého dechu bál,
jenž proudil z nitra skály černou branou
tak pitvornou, jak šotkem vytesanou,
tak nízkou, křivolakou a tak těsnou
jak lišek úkryt, tajemně však děsnou
svým temnočernem, závratným v dne jasu.
V tom stínu mužík – stráž snad skalních ďasů –
se náhle kmitl, slídivě zřel ven
a lampu svou si svítil v jasný den.
Tu spatřil hocha. Stoupil k němu blíž
i děl: „O jak tu v slepém klidu spíš,
ni mozolů ni sedraného šatu
si nevědom, ni ducha chudoby,
nic nedbaje, že dýše ve tvou chatu
z tvých úhorů mor věčné poroby!
A netuší tvá tupá prostota,
že štěstí, volnost, výsost života
tak blízko tebe, tobě k dosahu,
tě čekají! Ó sni již o blahu
a vzbuď se s touhou v srdce hlubině!
Tou černou branou v lůno jeskyně
vkroč mužně, hochu nebohý a prostý;
tam spatříš netušené, jasné skvosty;
kdekoli zrak tvůj utkví, všude tam
se zaskví čaromocný drahokam,
jenž leskem ozáří tvé žití chudé!
Má lampa jistou vůdkyní ti bude.”
A zmizel. Hoch se vzbudil ze snění.
On ještě slyší svůdné vábení, –
slib ďasův žhavě v paměti jej pálí!
Hle, lampa stojí v černém jícnu skály,
hoch s nezdolnou již touhou po ní sahá
i spěchá hledat skvostů svého blaha.
Jde jeskyní. Kol vane vlhký dech;
zář lampy nízko po příšerných zdech
tu onde bludičkovým kmitem těká
jak muška svítivá; však dál i výš
tma nesmírná jak moře zraky leká
a duši tísní nevýslovná tíž!
Kdež slíbené jsou skvosty báječné?
Cos po stěnách jak démanty se blyští,
však bledý svit se na jich hranách tříští –
a vše zas mizí ve tmě pověčné.
I spěchá, strachem štváno, bludné dítě
zpět mylným krokem, přes žil vodních sítě,
přes role ukryté a drsné valy,
však propasť noci bez konce je halí
svou slepotou i hrobovou svou plísní.
Mráz údy probíhá, děs ducha tísní,
neb lampa kmitá matněji co chvíli,
již duchovitě vzplála naposled –
až uhasla. Hoch sklesl, zbaven síly,
a pod svým chvělým tělem cítí led...
Hle, dítko české! Tak duch jeho mladý
živ zmírá v hrobě husté temnoty,
kam vlákala jej svodně za poklady
svým třpytem falešným řeč cizoty,
ta lampa ďasů, bludička ta chvějná,
jež chlubně lhala mu, žeť čarodějna,
však v propasť vedla je, kde děsně svítí,
jen v led a jíní místo drahokamů,
a kde jest v zoufalých mu hrůzách mříti!
Ó zůstavíte je tam v oběť klamu,
v němž lampu tu jste ctili pověrečně?
Má v onen slepý, hluchý, němý hrob,
jímž cizota jej svírá, zůstat věčně
již zakleto a zhynout beze stop?
Neb čekáte, že k dítka toho spáse
snad divem puknou skály podsvětí,
že slituje se nad svou obětí
strop kamenný a mocně protrhá se,
by vnikla k děcku slunka zář? Či ďasi,
z jichž hrdel sípá chechtot obludný,
svou polapenou kořisť sami spasí?
Pryč mámení, pryč klame osudný!
Z té propasti se děcko nenavrátí,
leč když mu Ty, jen Ty, ó česká máti,
svou láskou puzena, své duše chvěním
o drahý jeho los, když Ty mu jen
vstříc pospěješ a z temné hloubky ven
je svými lokty vyrveš s rozlícením!
Spěš máti, Vlasti! spěš! Tvé dítě hyne!
Spěš za ním s jasně vzňatou pochodní
a vyveď je, kde sladký domov kyne
i svítí slunko v nivu národní!
Vzněť pochodeň, jež hrůzy temna plaší:
řeč rodnou, matko! a k ní lásku naši!