Prosinec se oděl v kožich bílý,
v brázdách polí strnadové kvílí,
siví vrabci u cesty se sváří;
koroptve se sluní na závěji,
zvonky saní do kraje se smějí,
v sněhu drobné diamanty září.
Po kraji se toulá Zima mladá,
sněžný pápěr na hlavu mně padá,
po silnici saně mimo letí
a v nich v šatech z hedbávu a koží
dvě rozkošná nadělení boží,
černooké, výskající děti.
Kočí vesel karabáčem praská,
vrány křičí, matka děti laská,
dujný sever skočně v polích víří;
v třesoucí se hlasy zvonků saní
dětských hlasů zvučí zajásání,
očka hoří, tvářičky se pýří.
Mně tím smíchem, v ňadrech spící kradí
vzbudila se upomínka mládí,
v jehož ráje zabloudil jsem v snění;
což jsem dbal, že vřavou větrů lednou
už co den vždy víc mi líce blednou,
horský kraj že v zimě rájem není.
Ruce mé hruď třesoucí se tiskly
a jak perly, z poháru jež tryskly,
krůpěje mi zarosily tváře;
pohlížel jsem za saněmi k dětem...
prchly, ptačím zmizely mi letem,
jenom proud zbyl po nich světlé záře.
Zdálo se mi pohádkou být prostou
z těch, jež pouze v dětské mysli rostou
zlatou růži na čarovném stonku,
jest však písní, na jíž verše hravé
pylem napadaly v době pravé
drobné rýmy z oněch saní zvonků.