Při sanici.

Adolf Heyduk

Při sanici.
Prosinec se oděl v kožich bílý, v brázdách polí strnadové kvílí, siví vrabci u cesty se sváří; koroptve se sluní na závěji, zvonky saní do kraje se smějí, v sněhu drobné diamanty září. Po kraji se toulá Zima mladá, sněžný pápěr na hlavu mně padá, po silnici saně mimo letí a v nich v šatech z hedbávu a koží dvě rozkošná nadělení boží, černooké, výskající děti. Kočí vesel karabáčem praská, vrány křičí, matka děti laská, dujný sever skočně v polích víří; v třesoucí se hlasy zvonků saní,saní dětských hlasů zvučí zajásání, očka hoří, tvářičky se pýří. 103 Mně tím smíchem, v ňadrech spící kradí vzbudila se upomínka mládí, v jehož ráje zabloudil jsem v snění; což jsem dbal, že vřavou větrů lednou už co den vždy víc mi líce blednou, horský kraj že v zimě rájem není. Ruce mé hruď třesoucí se tiskly a jak perly, z poháru jež tryskly, krůpěje mi zarosily tváře; pohlížel jsem za saněmi k dětem... prchly, ptačím zmizely mi letem, jenom proud zbyl po nich světlé záře. Zdálo se mi pohádkou být prostou z těch, jež pouze v dětské mysli rostou zlatou růži na čarovném stonku, jest však písní, na jíž verše hravé pylem napadaly v době pravé drobné rýmy z oněch saní zvonků. 104