Šumavě.

Adolf Heyduk

Šumavě.
Hle, jemně, cudně, ostýchavě, jak nevěsta, když kráčí v chrám, svůj mlžný závoj stáhla k hlavě, když k Šumavě jsem spěchal právě, již snoubenkou své duše mám. Proč zjev tvůj v moře mlh se hrouží? proč své mi líce zakrýváš? Vždyť večerem, když stín se dlouží, jej, jenž ti do náručí touží, svým pod závojem nepoznáš! I posunula závoj stranou a tvář mi jeví příznivou; jen z černých očí slzy kanou, leč dechem vstříc mi slova vanou: Nuž, pěvče můj, jsem zase tvou! 57 A po květném se pleci vlní v dál jejích vlasů temný proud, zrak září, div mne neoslní, a duší mou se rozkoš vlní, jak měl bych krásou zahynout. 58