Žluté listí.

Adolf Heyduk

Žluté listí.
Kráčím lesem; žluté listí u nohou jsem zhlíd’, žlutým listím musím břísti, chci-li dále jít; ondy svěže nad mou hlavou snivý pělo zpěv – zvadlo, spadlo bouře vřavou!... Zimy teskný zjev. Co v něm dříve ptáků bylo a co motýlův, blažené když jaro pilo z číše zlatých snův! Čím se lesklo, čím se chvělo, všecko je to tam! Leč co tenkrát v srdci tkvělo, to v něm posud mám. 91 Nechať prchly blaha zvěsti, přec jich květ byl mým, posud srdcem v sladkém štěstí chvil kdys milých dlím; třeba v oku zaleskne se náhlé slzy svit, neželím, čas brzo snese zase mír a klid. – Chvil zaniklých listí sváté, zlý tě porval čas, vzpomínek však v záři zlaté zeleno jsi zas, a jak ondy v krásné chvíli jara zlatých snův zpěvní ptáci tebou pílí s hejny motýlův. Úsměvy i vzdechy jsou to... Písně! Kde váš kvas? Na svých nohou stáří pouto tajně stíhám vás; jdu za vámi jako kdysi lesů do útrob, nad hlavou mi mraky visí, u nohou zřím hrob. – 92