Při návratu.

Adolf Heyduk

Při návratu.
Byl snivý, podvečerní čas, les šuměl, holé bylo proutí, když vracel jsem se domů zas z hor českých každoroční pouti; snil rybník, rákos sténal kolem, vír zvadlé listí točil polem a zrudlý obzor v mlze has’. Žlout‘ javor u cesty i luh, a Jeseň svoji přízi předla, já tajemný jsem slyšel ruch té přeslice, k níž kradí sedla; mrak obzor kryl, jen s nebes výše hvězd skvosty jasnily se tiše, k nim z hloubky dum můj stoupal duch. 78 A jasnilo se, čím šel výš; vždy nádherněji hvězdy plály, a mléčnou drahou v dálnou říš most skvoucí budovat se zdály: most myšlenkám, že v blahé tuše hvězd plna každá bude duše, byť uhnětla ji sporů tíž. 79