Všude květ.

Adolf Heyduk

Všude květ.
Na šípku bují poupata, hloh obalil se v květ, bříz kadeře jsou ze zlata, niv roucha kvítím bohata, a mlád zas celý svět. Pln touhy kráčím k potoku, bych zřel, zda též jsem zmlad’; jas slunný tkví mi na oku – a radost v ňader hluboku si vije hnízdo snad. Jak zázrakem prch’ žal i hněv, a blažen vzdechl ret; skráň zavadila o větev, a na hlavu – ó blahý zjev – se vonný sypal květ. 35 A řinul se jak vodopád na plece šedých skal, a pták, jenž mimo křídly vlád’, děl: „Věru o sto let – buď rád – dnes mladším jsi se stal.“ I jásal blažen jsem a pěl, aj, nač bych stáří dbal? vždyť oněch stromů květný běl, jenž na mojimojí se hlavě chvěl, i v hruď mi napadal. 36