Den se krátí...

Adolf Heyduk

Den se krátí...
Den se krátí, vrchů úžlabinou mlčky temnobrvý soumrak sběh’, mhly kol chlumu šedé roušky vinou, do mechu si tulák vítr leh’, hvozd jakoby ze sna temně šumí podjeseně neveselé dumy. Pohádka si v bujné sedla houští, s kužele kde sosen zelených do přeslice zlaté nitě spouští, aby jemné sítě pletla z nich, jimiž tajně snivá srdce chytá – nezříš-li, jak lesklá nit se kmitá? Kéž tou síťkou lidská srdce lapne, kéž je zbaví různých pavučin, než jim na rozpiatá křídla šlápne bludná žalost, žití na pokyn, kéž vzdech každý na motýle změní, jenž by k činu vzletěl z kukle snění. 97