Bříza.

Adolf Heyduk

Bříza.
Po nivě slunce těká v zlatohlavu, stín olší leží na zrcadle splavu a šumný potok líbá vrba zlatá; leč podál v stráni, v mladších sester davu bříz nejštíhlejší zalamuje hlavu; ó žel, v hruď bílou krutě byla ťata. Krev – rudá pěna – s ňader se jí lila, v dál na vždy prchla její strážná víla, a bříza strádala. Ba zhyne, zhyne! však ta, jež vraždu její zavinila a pila břízy krev, by krásnou byla, kol milánova krku rámě vine. Leč marně! Hocha nepřipoutá přece do toužícího srdce zvučné klece, ač vykvétá, jak růže plnolistá; on bojí se, že protkla by mu prsa, jak bříze té, jež zvolna mře a krsá a prchnout chce a nemůž o krok z místa. 76