Posud.

Adolf Heyduk

Posud.
Na Jeseně mlžném křídle prchla krása luk a niv, ale perel v skalním zřídle čas byl posud pamětliv; posud slunce zlatem svítá v křišťalový jeho zdroj, posud se to v hloubce kmitá jako zlatých mušek roj. Tak i u mne v ňader hloubi, třeba řídl skrání vlas, posavad se věrně snoubí s písní zdrojem krásy jas; posavad mi struny zlatí rodných zvuků stkvoucí žeh, a můj cit se posud hlatí v různých žití plamenech. 93