V jeseni.

V jeseni.
Proč rád tě mám, ty dumný čase, proč rád tě mám, to nevím sám, ač zřím-li tě, vždy v oka řase jak zlatou krůpěj slzu mám. Je plna, syta slunce tvého, až rudý je ten její zjev, snad zora jara ztraceného ji v snění proměňuje v krev. Leč setru ji a hledím v kraje a hledím do všech světa stran a zřím, jak s rudým listím hraje a křepčí větrů bystrý van. A zřím tu trpce usměvavou, leč přece milou slunce zář, jež rdí se nad mou kleslou hlavou a líbá čelo mně i tvář. 89 A slyším Jih, jenž šepce mile: „Již odpočinku zemi přej, vždyť sní své jarní kratochvíle, a ptactva zpěv a hod a rej. Chceš věčně věků od ní klasy a věčně věků vonný květ? Ten spánek ji i tebe spasí a vše, co zašlo, přijde zpět! –“ Proč rád tě mám, ty dumný čase, proč rád tě mám, to nevím sám, ač zřím-li tě, vždy v oka řase jak zlatou krůpěj slzu mám. 90