Kol samá záře, samý jas...

Kol samá záře, samý jas...
Kol samá záře, samý jas, kdo odmlčel se, zpívá zas; vše volá mě a vítá, den roste, cesty jsou jak mlat, kdo, probůh, může odolat, když všecko všudy zkvítá? Les hlavou kývá: „Blíž, jen blíž, což ptáků zpívat neslyšíš? spěš, přidruž se jich sboru!“ I zpívám krásou opojen, ať do vsi jdu, ať ze vsi ven, ať do boru neb z boru. A mlýn mě volá: „Klepy, klep, já na režný ti melu chléb, 21 kéž Pánbůh ti to žehná, jen ať mi kola netrhá a střemhlav v žlab se nevrhá skal rozkvašená běhna.“ A pramen šumí: „Rychle spěš, číš jasnějšího nenajdeš v tom zlatém slunce žáru; svá ňadra schlaď i ret; ó staň, kdo čistou ruku má a dlaň, můž pít i bez poháru!“ A luh mě vábí „Zkvetl jsem, chci k hodům tvým být ubrusem, nuž klidně k stolu sedni; zde poklon dělat nemusíš, vždyť chléb své vlastní píle jíš, co živ jsi, ze dne ke dni. To poctivým je milo všem, jen nebuď nikdy otrokem a nekloň se, strach v líci; blesk v oku, kráse jenom služ, jdi přímo v před! „Ej, spusťte juž mí ptačí hudebníci! A spusťte hodně veselou, ať cestu moji po celou to v starých ňadrech zvučí; mě mistrem, zovou, zvykem as, 22 zda mistrem, rcete, prosím vás, kdo od ptáků se učí? Jsem učenníkem doposud, mé mistrovství je klam a blud, jen hrstka teskných zvuků, ty všecky vycítíte však, když náhle v lese zkřikne pták při prázdném hnízdě v buku. Leč vím, že za pohrobných chvil druh druhu řekne: „On tu byl!“ to na památku stačí; ať byl to hněv, ať smích, ať žal, vždy z vůle boží vykonal to poslání své ptačí. 23