Lípy na křižatkách.

Adolf Heyduk

Lípy na křižatkách.
Stojí na křižatkách sestry lípy, hlavy porvány jsou, sněť se chlípí, holá větev bije o větev; smutně stojí, smutně v dálku hledí, odkud přišli zbojníci k nim šedí a jich zeleň proměnili v krev. Družné lípy, co že se to stalo? Vaše listí přes noc opadalo, kdo je, přítelkyně, strhal as? „Sever s meluzinou v noci duli, křepčili a v kopku si je vsuli, za rána však rozmetli ji zas.“ Běda, vy mé družky v lipách skryté, čím teď druha svého potěšíte, přijde-li k vám, jako chodil dřív, by své duše křídla k letu vzpínal, písní žil a žaly zapomínal jak ocúnu léto prostřed niv? 87 „Nestýskej si; však tvé oko shlédne, že i v zimě pták nám v ňadra sedne, jako sedá píseň v sivou skráň, poznáš též, že pod sněhovou rouškou ne-li růží, mateří přec douškou v taji pučí zadumaná stráň. Věz, že kytku vůně zas a krásy z bílých květů ruka nasbírá si, jen až, místo jíní na větvích, do žlutavých pupenců se vloží pramen záře, již dle vůle boží k potěše nám vyšle slunný Jih! 88