Lípy na křižatkách.
Stojí na křižatkách sestry lípy,
hlavy porvány jsou, sněť se chlípí,
holá větev bije o větev;
smutně stojí, smutně v dálku hledí,
odkud přišli zbojníci k nim šedí
a jich zeleň proměnili v krev.
Družné lípy, co že se to stalo?
Vaše listí přes noc opadalo,
kdo je, přítelkyně, strhal as?
„Sever s meluzinou v noci duli,
křepčili a v kopku si je vsuli,
za rána však rozmetli ji zas.“
Běda, vy mé družky v lipách skryté,
čím teď druha svého potěšíte,
přijde-li k vám, jako chodil dřív,
by své duše křídla k letu vzpínal,
písní žil a žaly zapomínal
jak ocúnu léto prostřed niv?
87
„Nestýskej si; však tvé oko shlédne,
že i v zimě pták nám v ňadra sedne,
jako sedá píseň v sivou skráň,
poznáš též, že pod sněhovou rouškou
ne-li růží, mateří přec douškou
v taji pučí zadumaná stráň.
Věz, že kytku vůně zas a krásy
z bílých květů ruka nasbírá si,
jen až, místo jíní na větvích,
do žlutavých pupenců se vloží
pramen záře, již dle vůle boží
k potěše nám vyšle slunný Jih!
88