Vznešená báseň.

Adolf Heyduk

Vznešená báseň.
Ze všad, kam hledí snivý zor, směje se krása a kývá; mladistvá niva, starý bor o lásce vedou rozhovor, na stráních jenom strmých hor sněhová plachetka zbývá; i v srdcích lidských ptáků sbor třepetá křídly a zpívá. Jaký to divný v tvorstvu spěch: nebe i vody se jasní, o zlatých bříza lupenech rozpouští vlasy na pospěch, poupata dmou se, kypří mech – kterak, ó, dnové, jste krásní! v krůpějích krve cítíš všech, že vesmír celý je básní. 26