Sdílné jilmy.

Adolf Heyduk

Sdílné jilmy.
Jdu lesem samoten, stesk myšlenky rve v lebce, noc spěchá stále blíž i v duši roste noc, dub s hrudí kamennou svůj dávný žal mi šepce a domlouvá: Jen vzdor, vzdor vezmi na pomoc. Pryč, vyrvi stesku blín, než rozkvete ti v duši, jím mraky strašidel krev otráví ti jen, klam krásy jiným nech, jen v činu tebe ruší, sic nikdy nesvitne v tvých ňadrech jasný den. Nech poesie říš, v ní není skutečnosti, nech volně nésti se svých vášni smělým letem, na světě prchá vše před času divou zlostí. Ty pláčeš slzami a růže rudým květem. A dál tak domlouval a snětí v hlavu bil mi, až hněviv prchl jsem, můj stesk se změnil v žal, a mezi červánky v jas skropenými jilmy, jež v sny mi zpívaly, svůj stesk jsem vyplakal. 67