Ven!

Adolf Heyduk

Ven!
Šumí stromy, šepce mlází, bují každá mez, křepelice štědře hází s hrdla „pět peněz;“„pět peněz“; oko hoří, srdce zvoní, v šíř i dál se klasy kloní, s nimi květů směs. Do jetele z úlu chvátá roj mladistvých včel, každá jako krůpěj zlatá; spěš, čas nadešel! Uzříš jara nové divy; zpěvné řeky, zkvetlé nivynivy, stromy jako běl. 13 Ven, v ta kouzla plná zpěvů, neotálej jen, při lahodném slunce zjevu zkvete i tvůj sen; hleď, vždyť zkvétá všecko všude – ne-li růže, zvonek bude... V slunce, v radost, ven! 14