Naděje.

Adolf Heyduk

Naděje.
Jaký milý vůkol zjev, v luzích vůně, v lesích zpěv; leknín zdobí ňadra tůně, skvostem září oko děv, ba i v srdci, které stůně, okouzlená hoří krev. Jaký zázrak napořád, jako včely, čas jimž vlád’, myšlenky se rozletěly; v duhu znícen vodopád, a hoch snivý dřív, teď smělý, šepce dívce: „Mám tě rád! 39 Ke květu až přijde květ, kytka bude; za pár let omladí se v chatě chudé život náš a celý svět!...“ Sklopilo se líčko rudé, v jednom chvěl se dvojí ret. 40