Ustrašené květy.

Adolf Heyduk

Ustrašené květy.
Chví se, strne voda siná, ze starých že ňader buků kvílí divá meluzína hejnem úpěnlivých zvuků! Lítá v stromy, lítá v keře, podkasaná, prostovlasá, se skrání jim vínky béře, zdobu říz jim s beder střásá. V bědování, zajíkání těká dálné po doubravě, ruje květy kypré stráni – ruje květy mojí hlavě. A než jedno z toho kvítí v knížku mohu vložit sobě, na památku v soumrak žítí, strachem vadne v téže době. 81