Co jsem slyšel při bouři.

Co jsem slyšel při bouři.
Snivá Zima na hor hlavy všade chladnou rukou bílé roušky klade, bezlistými korunami stromů s potulek se Vichr vrací domů. Hledá stanu, ale marně hledá; v trosky hradu na samotě sedá, volá v kraje vzlykajícím rykem: „Ej, zde bydlet budu loupežníkem! Pláčem svým a vzpourou svého trudu daleké ty kraje strašit budu; slyšte jen, jak z loupežného hnízda statečně a pěkně se to hvízdá. V kraj až zběhnu – nebojte se chaty, před Vámi vždy srazím svoje paty, přeskočím vás i co vámi jato, však mně, věru, nestojíte za to. 100 Ale tamo na ty pyšné hrady uvrhnu se jako zubr mladý podrážděný střečkem, bez otěže, strhnu mosty, svalím pyšné věže. Jejich sady vznešené a lesy smělou rukou chytnu za pačesy, udělám si dráhu silnou pěstí stokrát širší, než rab pánům klestí. Zakřepčím si zámku na nádvoří, až se jeho sloupořadí sboří, aby páni věděli v tu chvíli, že nejsem jen zbojník ledabylý. Že se nedám v jejich vázat pouta, aniž vrhat do vězení kouta, leč, že každý třást se musí honem, jako Filištínští před Samsonem!“ 101