Zaváto. A stále znova
šílí chumel prosincová.
Kraj – rov obří pod rubášem sněhu.
Osiřele ze silničních břehů
trčí mrtvé korun metly,
v něž se s vřeskem vrány slétly.
Závěj před lesem se věží.
Kol ní kaloun saní s těží
cestu razí si; však v supot koní
rolniček checht skočný nezazvoní,
nezaprásknou biče svěže, –
sníh, jak skvrčí, jen v sluch řeže.
Na rohoži předních saní
s instrumenty v skřehlé dlani
hlouček muzikantů v klubko splývá.
„Dnes,“ dí jeden, „trpká naše skýva. –“
Jiný: „Mrznout – a nic k pití! –“
Třetí: „Líp je v zemi hníti. –“
Z druhých saní v dumném tichu
mžourá, schoulen do kožichu,
farář, jehož vous pěň jíní kryje.
Vedle něho zpěvák; melodie
žalmů vichřice rve v kusy,
zanáší a trhle dusí.
Sáně smuteční. V nich stojí
rakev s řásným věncem z chvojí;
na ní v hlavách kalich zasněžený.
Těžký příkrov cloní rakve stěny,
v jehož černé třásně mísí
mráz teď květné z vloček rysy.
Zdrcen za rakví muž mladý
vzlyká k sousedce své: „Tady, –
matko, – sotva rok – jsme také jeli –
ženich s nevěstou – já šťasten celý – –
a dnes –? Jsou-li to tyž stráně? –“
Zaštká máť: „Toť cesty Páně! –“
A dvě dívčí v korby klínu
chystají v hrob rozmarýnu.
V líčkách prokvétá mák vlčí mrazem.
„Sestra má,“ zní sten, „tak zemřít rázem!“ –
„Kde as my se octnem v roce?“
vzdychne družka přehluboce.
V saních dědičných děd s dědou
z hlubně peřin hovor předou:
„Dřív neb dél – vše zlapnou smrti kleště.
Škoda přec; co mohla užit ještě!“ –
„Krátký věk je krásné věno,
má běd stáří ušetřeno.“ –
V zadu z přízně mrtvé ženy,
do plachetek zakukleny,
tety dvě a strýc. „Zas vdovec mladý,“
jedna stýskne. „Jaké s ním teď rady –?“
strýc mní. Teta druhá na to:
„Sestra nebožky – toť zlato...“
Z příze smutku – vdavky snovou.
Vánice dme slotou novou,
krouží sněhem vztekle, smýká, švihá.
Průvod jen krok za krokem se plíhá,
mizí v metel jak ty vrány,
jež dál táhnou v sněžné lány. –