SIT LUX!
I řekl Bůh: „Buď světlo!“
A učiněno jest světlo.
I. Mojž. 1. k., 3. v.
Tma! nekonečnem křídla její víří;
kam oko hlédne, děsivá se šíří
a pod ní bouří to a vře a syčí,
tisíce tvarů hyne zde a klíčí
v tom moři neznámém, jež tmou se valí,
boj věčný hmoty, skon a přechod stálý,
vše jeden chaos divý, bez jména.
V tom blesklo tmou, ó jaká proměna!
nad chaosem, jenž kypí těžkým ruchem,
teď pestrou duhou klene se to vzduchem:
chór andělů to, co jich nebe chová,
svá křídla spíná výškou lilijová,
s jich tváří deštěm jas a záře splývá,
s jich retů hymnus, melodie tklivá,
horoucí lásky jejich věčná daň:
7
„Ó svatý, svatý, svatý, juž ó skaň
tvé slovo tvůrčí v směs tu bez života,
v ten chaos hrůzný, v němžto kypí hmota!
Svou projev myšlenku, ať moc tvou hlásá
děl tvojich věky nevystihlá krása!
Mrak zjasni, jenž tvé čelo chmurou clání;
ó rci to slovo tvůrčí bez váhání,
jež vesmír divem božským oživí!“
Tak dolů padá hymnus jejich blouznivý. –
Však nejvýš, v smaragdovém jasném trůně
v svém lesku všemocném se Velký sluně,
Bůh – Tvůrce trval v zamyšlení dumném.
On nezřel chaos, který v reji šumném
se každou chvíli zdvih’, výš střikl pěnu,
on patřil v budoucnost mu odhalenu:
zřel svět, jak z ruky jeho divem vzchází,
zem jeden květ a moře beze hrází,
výš blankyt hvězdami v noc zlatem tkaný,
na zemi člověk, z hlíny vyvolaný,
dech Boží silný s tělem jeho srost.
A člověk poznal svoji vznešenost,
pych naplnil ho, cítí obří síly;
své čelo zved’ a ctižádostí šílí,
zem je mu úzká a trůn tvora nízký
a věžmi měst mu blankyt je tak blízký,
hřmí v nebe, myšlenky své splétá
jak řebřík, kterým vnikne na trůn světa,
vše podmanit chce, zdeptat pod svou nohu;
8
chce více, než být roven svému Bohu,
výš, nad něj výše míří jeho pych!
A propast bezdná stal se jeho hřích,
kam nejbídnější v zhouby věčné jícen,
dřív Boha chrám, teď v smutné trosky sřícen. –
Ne navždy! Hle, tam pahrbek se zvedá,
kol něho zář se rozestýlá bledá.
Stín Kalvarie z chaosu to vstává
a na ní kříž a na kříži tom hlava,
jí v skráně trnový se vínek vbodá;
je tělo zdrané, z srdce krev a voda
se řine, ale „milost“ šepce ret!
Ten obraz zřít, ó jak se nezachvět...
však dál svůj obraz Tvůrce rozepřádá:
ta hlava mroucí, která k prsům padá,
s tím kolem skrání bledých vínkem z hloží,
ach, zná ji dobře, sám Syn je to Boží,
jejž nad vše miluje jak jenom sebe,
s nímž sdílí trůn svůj i to věčné nebe.
A proto slza velká v svaté řase
mu v žalu nekonečném zaskvívá se;
teď sjela v tvář, teď padla do vesmíru
a žhavá točila se v jeho víru
jak meteoru zlatoskvoucí kruh.
A smírným okem hleděl za ní Bůh.
jak sám by obdivoval její krásu,
9
když nad chaosem, který trnul v žasu
a tišil se v svém bouřném kolotání,
se nesla, a mrak mizel s jeho skrání.
Křik’: „Budiž světlem! nad tou hmotou vřelou
ať slzná křídla tvá se rozestelou.
Buď znakem mého slitování k tvoru,
i když se k nebi vzepne ve svém vzdoru,
když Lásku věčnou, až se k němu skloní,
on k smrti zraní a kříž schystá pro ni,
ty hlásej mír a zvěstuj odpuštění;
když budeš měřit žhavou pout svou denní,
tvůj zářný paprsek plaň požehnáním,
v němž k lidu svému Bůh se vždy zas skláním
a v srdce jeho tmy se usmívám.“
A slza stanula, v hloub její plam
se vzduchem lil; v něm vesmír zaplál celý,
tmy lehly v propasti, kde rozkypělý
vřel zase chaos a se stříbrem pěnil,
a obzor červánkem se zarůměnil.
V tom jase Bůh se zvolna v dálce tratil,
pruh andělů mu křídly cestu zlatil
a jejich zpěv se odrážel a hřměl:
„Ó Tvůrce, nejprvnější z tvojích děl,
tvé slunce, jež jsi vetknul do vesmíra,
tvou lásku hlásej, které není míra.
Ta nám je sluncem, do věčnosti plane,
je blaženost, k níž nikdy neustane
10
tvor každý toužit jako v domov pravý,
a vášnivě krok vléci kolísavý;
ó svatý, svatý, svatý...“
Tak zpěv zmíral,
co vesmír, plný skvějících se spirál,
své první jitro pozdravoval něm.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Z chaosu zvolna zdvihala se zem!
11