FLAGELLANTI.
Mnich.
Svět stal se Bábelem, hřích jeho věží,
na hory stoupla, k nebesům až běží;
vše otrávil juž sirný jeho dech,
ať starce vzpomínky, ať dětí sen,
on smilstvím vlní panen ňadra v spěch,
jak úsměv nestoudný plá na rtech žen,
jed smrtelný v jinochů krvi hýří.
A Jahve napial luk, v hruď lidstva míří!
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
Mnich.
Hle, Sabbaoth má ruku napřaženou,
juž kmitá dutek blesk, kde mraky ženou,
97
zor zapálil mu spravedlivý hněv,
jak ňadra dmoucí oblaka se chví,
tvůj život chce, tvou tryskající krev,
juž žíly otevři a roztni v dví:
výš zvedněte svých bičů škorpiony,
šat dolů rvete, strhněte vše spony!
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
Mnich.
Jak valí se krev žhavá každým údem,
už těhotná jest chtíčů hříšným pudem,
jak červ ti nahlodává ctnosti plod,
jak housenka se balí v zásluh list,
až uschlý padá k zemi větrům vhod;
ó kam jej smete jejich svár a svist!
vše marno jest, ať duch se k výši vzpíná,
v tvých žilách, v krvi tvé, vše vina, vina!
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
98
Mnich.
V ta ňadra bílá, ó jen udeř pruty,
zder mramor těla svého nedotknutý,
ať krev tvá stříká jako skalní zdroj;
své dutky vetni v ožehnutou plec,
Bůh mstitel čeká, prodlévat se boj,
jak obětní tvou vyleje krev přec;
nach její zedrané tvé smyje boky
křtu krvavého zázračnými toky.
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
Mnich.
Šleh tisícerý v skálu těla tříská,
juž purpurný zdroj v pramenů stech tryská,
a duch se ztrácí v rajském vznícení,
v říš vidin otvírá svůj jasný zor:
Hle, Kristus, sladké duše zjevení,
juž s nebe sstoupá, přes vrchy jde hor,
má ruce rozpiaté a rány rdící,
bok otevřen, krev rudě splývající!
99
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém.
Mnich.
A Jahve ohromný luk na plec věsí,
blesk hněvu uhasnul již v mraků směsi,
svou ruku napřaženou zase stáh’
a hledí s úsměvem v hloub vašich ran;
zní andělů ples v nebes výšinách,
vám palmy nesou – boj je dokonán:
ó duše, holubičko, těla stěny
juž vetché opusť, ráj je otevřený!
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
100