SMRT KAINOVA.
Nocí i dnem se řítím v šíleném spěchu
bez klidu, bez snu, nikde nestavím krok,
rván kletbou Jahve, pomíjím střechu,
co mi je den, já nevím, co mi je rok,
vždy dále štvaný děsem chropotných vzdechů.
Ještě zřím v krvi pláti Abela skráně,
poslední jeho měkký, ztrnulý hled,
v smrtelné křeči, v sebe zapiaté dlaně,
za koho, nevím, jeho modlil se ret:
ty chvíle hrůzy, musím vzpomínat na ně!
V nejprudším běhu stále přede mnou letí,
krev jeho vždy víc rudě do oka žhne;
zas slyším Boha v mraku nad sebou hřměti,
ó cítím ruku jeho, po mně se pne,
na hlavu mou jak jeho sype se kletí:
„Tulákem budeš, klatým život svůj celý,
zem širá nikde tobě nesmí dát klid,
21
a nikdy bratří soucit nepoznáš vřelý,
od prahu jich má kletba za tebou hřmít,
znamení její v skráň ti ruka má vtělí!
Až zkrušen vinou bídný vrátíš se zpátky
v ta místa, v kterých hrozný vypučel hřích,
sem znavený krok těžce dovlečeš vratký
a najdeš, že se tu květ bělostný zdvih’,
tvou kletbu sejme matky polibek sladký.“
Tou chvílí bolest divá prolnula čelo,
jakby v něm ohně zaplál leptavý žeh,
v mých očích bolestí se jiskřilo, tmělo,
pak začal světem širým zběsilý běh,
neznámá síla k předu rvala mé tělo.
Jak vichru svist já letím bez zastavení,
na hory vstoupám štvaný, v ledovců vrch,
řítím se v propast, pro mě propasti není,
i moře ustupuje, kam jsem se vrh’,
a dravost šelem v strach se přede mnou mění.
A člověk – bratr hrůzou naplněn ze mne
se skrývá v hnědých stanech v úzkostný chvat,
roj dětí, jež si hrají, přede mnou němne
a rozprchne se do všech konců a chat,
odnikud soucit, ruky stisknutí jemné.
22
Jen výkřik kletby dále honí mě s prahů
a zlořečení deští na hlavu mou,
krvavé slovo za mnou zahřmívá: vrahu!
a palčivěji v skráni plameny žhnou,
dál letím vyvržen zpět v prokletí dráhu.
Juž věky přešly, nové rody zas vstaly
a nový kolem znáhla povstává svět,
já nezměněn jsem, ocel staly se svaly,
jak kůra stromů všecken zvrásčil můj vzhled,
mé vlasy bílé jako rubáš mě halí.
A cítím jako v tuše, blízká že chvíle,
po níž jsem toužil věky v bdění a snu,
mé kroky váznou, snad že blízkostí cíle,
a zrak svůj žádostivě do dálky pnu:
to místo uzřít květy zarostlé bíle...”
A před ním Kalvárie blízko, hle, pne se
jak sněžná hora, po ní lilijí les,
to místo, kde krev bratra vytryskla v děse
a Kain tu rázem jak strom podťatý kles’,
jediný výkřik v bílých květech se třese. –
Čí stín to nad ním vstává uprostřed květů?
Hle, Eva matky náruč prostřela vstříc,
ten sladký okamžik co čekala let tu!
chce odpustit a šťastna líbá jej v líc,
v uštvanou duši balsám splývá jí s retů.
23
A její slzy hasí plameny kletí,
jež dlouhé věky žehly bolestně tvář,
svou láskou duši jeho do běla světí,
zas míru v bledé skráni rozžehá zář – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A mrtvi, syn i matka, v jediném spjetí.
24