PÍSEŇ O SV. ARNOLDU, CITARNÍKU.

Xaver Dvořák

PÍSEŇ O SV. ARNOLDU, CITARNÍKU.
Ó Arnolde, ty tvůrce sladkých zpěvů, jenž divem zladil’s často do úsměvu tvář Karla císaře a přátel všech a chudým láskou v radost mnohý vzdech. K tvé cti ať zazní vroucně moje lýra; hle, z věnce zásluh jeden květ jen sbírá: snad ještě dnes tvůj v nebi vlhne zor, když vzpomínáš těch bědných dětí hor. Je bída trávila a křehla zima, ty’s jediný jen v hloubi trpěl s nima a z prázdných krbů ledový ten chlad ty’s cítil nitrem vlastním pronikat. I vešel’s k císaři a mužně pravil: „Můj císaři, nech jindy bych tě slavil, však dnes les dej mi v dar, jejž objedu, než skončí hody tvého obědu.“ 101 A mžikem skočil’s na kůň v zápas tuhý; když jeden znaven, blýsknul tryskem druhý: „Jen hoduj, Karle, Bürgerwald už mým, vám, chudí, zůstavím jej dědictvím!“ I dnes, kdy zahledí se nad oblaky ty děti hor, jim vlhnou ještě zraky. – Věř, z krbu chudých nejkrásnější zář tvou v sboru přeblažených krášlí tvář! 102