PÍSEŇ O SV. ARNOLDU, CITARNÍKU.
Ó Arnolde, ty tvůrce sladkých zpěvů,
jenž divem zladil’s často do úsměvu
tvář Karla císaře a přátel všech
a chudým láskou v radost mnohý vzdech.
K tvé cti ať zazní vroucně moje lýra;
hle, z věnce zásluh jeden květ jen sbírá:
snad ještě dnes tvůj v nebi vlhne zor,
když vzpomínáš těch bědných dětí hor.
Je bída trávila a křehla zima,
ty’s jediný jen v hloubi trpěl s nima
a z prázdných krbů ledový ten chlad
ty’s cítil nitrem vlastním pronikat.
I vešel’s k císaři a mužně pravil:
„Můj císaři, nech jindy bych tě slavil,
však dnes les dej mi v dar, jejž objedu,
než skončí hody tvého obědu.“
101
A mžikem skočil’s na kůň v zápas tuhý;
když jeden znaven, blýsknul tryskem druhý:
„Jen hoduj, Karle, Bürgerwald už mým,
vám, chudí, zůstavím jej dědictvím!“
I dnes, kdy zahledí se nad oblaky
ty děti hor, jim vlhnou ještě zraky. –
Věř, z krbu chudých nejkrásnější zář
tvou v sboru přeblažených krášlí tvář!
102