1. NAROZENÍ SV. DOMINIKA.

1.
NAROZENÍ SV. DOMINIKA.
Nocí divá bouř se žene, jak psů smečky vypuštěné, v její vytí blesk jen šlehá obrovskou jak pochodní. Těžká tma se po všem plazí jako smutek, který vchází v hrdý zámek Calarogy, který svítí bíle z ní. Nevlídný host jindy v chatách chodí světlých po komnatách, kolem lože paní zámku stále úže obchází. Chvíle rodičky se blíží a s ní myšlenky víc tíží: jaký los to sladké děcko, které přijde, provází. 117 Do modliteb spíná ruce: Bože, popřej matky muce jeden pohled v žití taje, jež tvé oko pouze zná. A juž klesá na víčka jí rej snů, které otvírají její touze horečnaté těžké brány Budoucna. Ha, co vidí v rozšílení! ach, to ani děcko není, po němž prahla silou duše – matku chvátí hrůzy děs! Úzkost smrti v sobě cítí: Hle, co z lůna juž se řítí, s pochodní to se sršící v rudé tlamě černý pes. Vzkřikla! – a pak klesla v mdlobě; a té chvíle sladké robě zakvílelo prvním pláčem, zaplakalo vedle ní... „Probuď se jen, bledá paní, zaplaš smutek se svých skrání, smilování Boží velké děs ti v radost promění. 118 Syn tvůj – strážce stáda bdělý bude svému Spasiteli proti vlkům v rouše ovčím, věrný ,canis Domini‘. Žhavou lásky pochodní tou vznítí víry jiskru skrytou, jež teď v lidstvu doutná sotva, Kristu v požár jediný. Věz, že nikdo nerozmnoží do všech konců slávu Boží, jak to dítě, které tiší, jak bouř venku, už svůj vzlyk. Podle božské tvojí vise, a jak září Věčna v knize, jméno jeho nesmrtelné nechať sluje Dominik!“ 119