3. TRNOVÁ CESTA.

3.
TRNOVÁ CESTA.
Dominikus, sluha Páně nadšený a přehorlivý, který věrně bez únavy kázal slovem, kázal divy, kladivem byl v srdce lidská, zbloudilá a nevěřící, v stínu bludů, v noci hříchů zářivou byl Krista svící. Jeho slovo bleskem bylo, kterým v nitro lidu hřímal, jeho srdce plamen bylo, kterým světy k víře vznímal. Dny a noci v samotě dlel, teď se vracel do Tolosy postem dlouhým umrtvený, bez sandálů, jenom bosý. 127 A juž bloudil dlouhou chvíli, kolem jenom skalní tesy, propasti a divé rokle, mlčelivé za tím lesy. Aj, tu jako divem Božím poutník jede na svém mezku; táže se ho Dominikus: „Znáš-li, bratře, k městu stezku?“ Chmurný pohled, drsné slovo, ptá se poutník zbloudilého: „„Známá jest mi tváře tvoje, pověz prve jména svého!““ „Dominikus, sluha Páně!“ – „„Dominikus, kladivo jsi bludařů prý, nevěřících, bít je kráčíš do Tolosy? Nuže, pojď jen, povedu tě;““ v jeho tváři úškleb hraje, a juž stoupá na mezku svém až propastí na okraje. Drsná cesta, drsná, dlouhá, samé trny, samé hloží, bez listí i beze květu, bez sandálů sluha Boží. 128 „„Kladivo jsi nevěřících,““ šeptá vůdce, bludař mstivý, „„tomu stejno, trn jak růže; uvidíme Boží divy.““ Ale Dominikus kráčí tiše za ním v rozjímání a modlí se na růženci, v srdci blaho, jas má v skráni. A jak pouští vždycky zrno, na sta růží kolem zkvétá, tam kde trn byl, růže hoří, a kde skála, mech se splétá. Po růžích jde Dominikus, jejich vůně kol se houpá a na jejich vonných vlnách jeho duše k nebi stoupá. Po růžích jde Dominikus a po mechu hebce kráčí; bázní chví se bludař mstivý, vrhá se mu k nohám v pláči: „„Odpusť, odpusť, svatý muži, nesvolávej tresty Boží; nenávist má zavedla tě na tu stezku plnou hloží! 129 Zkoušet chtěl jsem pravdy sílu, trnem zranit nohu tvoji, a ty’s pravdou zranil srdce, přemožen jsem v tomto boji.““ Dominikus v požehnání na skráň jeho ruce vloží: „Zranil-li jsem pravdou srdce, ó pak zkvete, jak to hloží.“ 130