EFETA.

EFETA.
Své nepřátele milujte, svou šíji jen skloňte na kříž, kam vás záští vbijí; buď srdce vaše bílý kalich květu, zkad vůně lásky vstříc se řine světu.” Tak Kristus děl a jas mu hořel v líci, stál v davu prostřed všechněm žehnající a z oka jeho žár se linul vroucí, že zplála srdce všech jak požár žhoucí, tak země, vlny, hory v slunné zoři, vše chytá plamenem a jasem hoří, a žas, jenž v pouto srdce a rty svíral, všem z očí jiskřících se hloubi zíral. Tu divoký skřek v ticho šlehl bleskem, půl zoufalstvím zněl a půl steskem, chvěl jako modlitba, jak umírání: hle, před Kristem muž běd se k zemi sklání; 42 sluch umřel zvuku a ret umřel řeči, však v tváři, jež se trhá v divé křeči, ty slzy mluví, modlí se a prosí: O Pane, ruka tvá, jež pomoc nosí a útěchu a sílu do útroby všem vlévá, která otvírá i hroby, kéž v soucitu se vztáhne na skráň moji, by zvuku sladkému zdroj tryskl dvojí. A nohy Krista hluchoněmý spínal. Však Kristus jakoby se rozpomínal, stál v dumách, před ním závoj mlh se zdvihal: zřel Jerusalem v dáli jak by mihal se před ním, lidu koruna a pýcha, po němž se hlava točí, srdce vzdychá, zřel domů štíty nádherné a skvící, na střechách květy vůni dýchající a paláce s jich cimbuřím a věží řad velký, na nichž slunce plamen leží, však jako Boha trůn, kam v slávě sedá, hle! zlatý dóm se nad paláce zvedá. Kol řady ulic prostranné a bílé jak paprsky jdou z hloubky zasmušilé. – Co Kristus zachmuřil se náhle v tváři? jest smečka dravců, o lup jež se sváří, 43 co v sluch mu bije z budoucnosti dáli? hle, zástup katanů se městem valí, jich pohled zášť je, kletba jejich slovem a prostřed nich jde v plášti purpurovém mdlý hořem, skloněn pod křížem až k zemi, sám jako beránek jde tichý, němý. Dav řvoucí luzy, jež ho doprovází, jím smýká a v tvář svatou bláto hází: ,Jej ukřižujte!‘ řvou, ,chcem krev, chcem trýzeň, jen muka jeho zkojí záští žízeň...‘ A v shonu divém vidí tváři známou. Ach, věřit těžko! Zda jej smysly klamou? ten, jenž teď u nohou mu bedny leží, jej poznává v tom zástupu jen ztěží: slin kalných pěna jemu se rtů stéká, jak s farisei běsní, řve, se vzteká. Slyš! ,Na kříž, na kříž!‘ zuří v hněvu prudce, ,chcem v křeči jeho kochat se a v muce, až oněmí rty jeho v smrtném boji jak pes zášť naše lehne, pak se zkojí.‘ – Tu Kristus zvedl skráň – a obraz mizí, co s prosbou v oku svém muž leží cizí u nohou, chvěje se a v duši leká, zda Kristus pomůže. A lid kol čeká! 44 Pán ruku vztáhl jako v požehnání, rtů němých dotkl se a ucha v skráni; a úsměv na tváři co zkvetl jemu, děl: „Efeta!“ tichounce k ubohému. 45