Své nepřátele milujte, svou šíji
jen skloňte na kříž, kam vás záští vbijí;
buď srdce vaše bílý kalich květu,
zkad vůně lásky vstříc se řine světu.”
Tak Kristus děl a jas mu hořel v líci,
stál v davu prostřed všechněm žehnající
a z oka jeho žár se linul vroucí,
že zplála srdce všech jak požár žhoucí,
tak země, vlny, hory v slunné zoři,
vše chytá plamenem a jasem hoří,
a žas, jenž v pouto srdce a rty svíral,
všem z očí jiskřících se hloubi zíral.
Tu divoký skřek v ticho šlehl bleskem,
půl zoufalstvím zněl a půl steskem,
chvěl jako modlitba, jak umírání:
hle, před Kristem muž běd se k zemi sklání;
sluch umřel zvuku a ret umřel řeči,
však v tváři, jež se trhá v divé křeči,
ty slzy mluví, modlí se a prosí:
O Pane, ruka tvá, jež pomoc nosí
a útěchu a sílu do útroby
všem vlévá, která otvírá i hroby,
kéž v soucitu se vztáhne na skráň moji,
by zvuku sladkému zdroj tryskl dvojí.
A nohy Krista hluchoněmý spínal.
Však Kristus jakoby se rozpomínal,
stál v dumách, před ním závoj mlh se zdvihal:
zřel Jerusalem v dáli jak by mihal
se před ním, lidu koruna a pýcha,
po němž se hlava točí, srdce vzdychá,
zřel domů štíty nádherné a skvící,
na střechách květy vůni dýchající
a paláce s jich cimbuřím a věží
řad velký, na nichž slunce plamen leží,
však jako Boha trůn, kam v slávě sedá,
hle! zlatý dóm se nad paláce zvedá.
Kol řady ulic prostranné a bílé
jak paprsky jdou z hloubky zasmušilé. –
Co Kristus zachmuřil se náhle v tváři?
jest smečka dravců, o lup jež se sváří,
co v sluch mu bije z budoucnosti dáli?
hle, zástup katanů se městem valí,
jich pohled zášť je, kletba jejich slovem
a prostřed nich jde v plášti purpurovém
mdlý hořem, skloněn pod křížem až k zemi,
sám jako beránek jde tichý, němý.
Dav řvoucí luzy, jež ho doprovází,
jím smýká a v tvář svatou bláto hází:
,Jej ukřižujte!‘ řvou, ,chcem krev, chcem trýzeň,
jen muka jeho zkojí záští žízeň...‘
A v shonu divém vidí tváři známou.
Ach, věřit těžko! Zda jej smysly klamou?
ten, jenž teď u nohou mu bedny leží,
jej poznává v tom zástupu jen ztěží:
slin kalných pěna jemu se rtů stéká,
jak s farisei běsní, řve, se vzteká.
Slyš! ,Na kříž, na kříž!‘ zuří v hněvu prudce,
,chcem v křeči jeho kochat se a v muce,
až oněmí rty jeho v smrtném boji
jak pes zášť naše lehne, pak se zkojí.‘ –
Tu Kristus zvedl skráň – a obraz mizí,
co s prosbou v oku svém muž leží cizí
u nohou, chvěje se a v duši leká,
zda Kristus pomůže. A lid kol čeká!
Pán ruku vztáhl jako v požehnání,
rtů němých dotkl se a ucha v skráni;
a úsměv na tváři co zkvetl jemu,
děl: „Efeta!“ tichounce k ubohému.