LEGENDA ŠTĚDROVEČERNÍ.

LEGENDA ŠTĚDROVEČERNÍ.
Svatvečer vánoc blouznivý svou poesii přede; dnes svatý žebrák z Assisi s svou duší hovor vede: „Věru, zlý pych to od tebe, čeho’s ty žádostiva; v prach skloň se k zemi pokorně, ať slza kajíc splývá. Ó považ, k tobě snést se má tvůj Ježíš, sladké děcko? po kterém vzdycháš noc i den, tvůj milý Bůh, tvé všecko? Je těžko jemu pro pláč tvůj, tvá žádost děsí smělá; ó dočkej, smutná, okamžik až bílá vyjdeš z těla. 89 Vím, chtěla bys být jeslemi, jej pokolébat chvilku, svou náruč jemně podestřít, dát lokte za postýlku. Ach, tebe vzíti na lokte – nad rozkoš archandělů! své srdce vroucně přitisknout k svatému tvému tělu. Ó Pane, teď se matou mi juž na rtech všecka slova; přijď! – sám juž hořím po tobě – do bytu žebrákova. Mě žádost pyšná schvátila, juž není vyproštění, za věčnou muku stojí přec, tě mít jen okamžení. Mé ruce láskou třesou se a výš se rozestřely!“ tak svatý žebrák z Assisi děl, prostřed stoje celly. A náhle s nebe hvězdy vše sem vtryskly v chudou síni, bílými jejich paprsky se mihli cherubíni. 90 Na vzpiatá světce ramena se Jesulátko sklání: a svatý žebrák nejsladší pěl chvály do svítání... Hoj, doba divů mystických snad nikdy nepomijí; zas vánoc božský svatvečer svou přede poesii. V ní touha roste blouznivá, a srdce bije prudce: ó Bože velkých zázraků! A vztáh’ jsem k nebi ruce... 91