MARIA Z MAGDALY.

MARIA Z MAGDALY.
Ať zvoní cimbály a kastagnety na ňadrech prudce dmoucích amulety, když krok se vlní v tanci nestálý; však mezi všemi, jež se v letu druží, v tom víru hvězd, v tom věnci žhavých růží je nejkrásnější Marja z Magdaly. Jak gazelí je štíhlé tělo její, jak lístky růžové ji nožky spějí a vínem krve tvář se rozpálí; jak paprsky se mihnou prsty bílé, když v bubínek si bije v žáru síle ta nejkrásnější, Marja z Magdaly. Ó její oko bleskem vášní hraje a její lokte jsou jak sladké ráje, když k rozkoším tě svůdným pozvaly; hoj, není věru v celém Israeli nad božský zjev a půvab více skvělý, dím směle, naší Marje z Magdaly. 64 Však rci, proč v smutku sedíš zadumána, dnes hostí zástup sotva směstná brána a večeřadlo tvoje zahálí! proč neoděješ v perly nahou šíji, kam Saduceů rty se lačné vpijí – proč netančí dnes Marja z Magdaly! Je vlahá noc dnes, hvězdy snivě hoří, je tichá noc, loď kolébá se v moři, kam po vlnách ty patříš do dáli; toť luny pruh, jenž blíž se k břehu snuje, ó jaký čar tě náhle zachvacuje, proč třeštíš oko, Marja z Magdaly! Snad, možná, je to prorok z Nazareta! znáť činit zázraky prý nad svá léta, však dnešní rozkoš nám tu nezkalí. Své zdvihni závoje a roztoč ruče vlas zlatý v kole, až mdlá do náruče nám klesneš sladce, Marja z Magdaly! Och, jak se třeseš, jak tvé hoří tváře, hle. Ježíš k břehu stoupá plný záře, a kroky jeho v poušť se zabraly. Kam řítíš se? on zhrdá hříšnicemi! juž zmizel světlý mezi lilijemi, ó vrať se, vrať se, Marja z Magdaly! 65 Je marný běh tvůj, marná tvoje snaha, je kát se pozdě, sem pojď a číš blaha zas přihni lačně na ret zoufalý! Nám chtivé zraky podlily se krví a každý touží vášni tvé být prvý, tví otroci jsme, Marja z Magdaly! Hoj, zvoní cimbály a kastagnety, na ňadrech dmoucích sladké amulety a krok se vlní v tanci nestálý; až k ránu, zbičováni vášní hříchu, tví půjdou hosti ctnosti líčit pýchu, kde budeš, budeš, Marja z Magdaly! Až umlknou i síně zámku tvého, se vnoří v ticho rána bolestného a klid dne vtáhne vedrem ospalý, zda najdeš zjev ten, jenž ti zmizel němý v té slavné noci mezi lilijemi, Ježíše svého, Marja z Magdaly! Hle, slzy tvojí cestou v poušti září, tvá obět hořká, jako na oltáři i vzdechů těžkých na tisíce ech teď v slunce žáru pozvolna se hnuly jak vonné dýmy zlatých z thuribulí a ztrácejí se v bílých výsostech! 66