Ať zvoní cimbály a kastagnety
na ňadrech prudce dmoucích amulety,
když krok se vlní v tanci nestálý;
však mezi všemi, jež se v letu druží,
v tom víru hvězd, v tom věnci žhavých růží
je nejkrásnější Marja z Magdaly.
Jak gazelí je štíhlé tělo její,
jak lístky růžové ji nožky spějí
a vínem krve tvář se rozpálí;
jak paprsky se mihnou prsty bílé,
když v bubínek si bije v žáru síle
ta nejkrásnější, Marja z Magdaly.
Ó její oko bleskem vášní hraje
a její lokte jsou jak sladké ráje,
když k rozkoším tě svůdným pozvaly;
hoj, není věru v celém Israeli
nad božský zjev a půvab více skvělý,
dím směle, naší Marje z Magdaly.
Však rci, proč v smutku sedíš zadumána,
dnes hostí zástup sotva směstná brána
a večeřadlo tvoje zahálí!
proč neoděješ v perly nahou šíji,
kam Saduceů rty se lačné vpijí –
proč netančí dnes Marja z Magdaly!
Je vlahá noc dnes, hvězdy snivě hoří,
je tichá noc, loď kolébá se v moři,
kam po vlnách ty patříš do dáli;
toť luny pruh, jenž blíž se k břehu snuje,
ó jaký čar tě náhle zachvacuje,
proč třeštíš oko, Marja z Magdaly!
Snad, možná, je to prorok z Nazareta!
znáť činit zázraky prý nad svá léta,
však dnešní rozkoš nám tu nezkalí.
Své zdvihni závoje a roztoč ruče
vlas zlatý v kole, až mdlá do náruče
nám klesneš sladce, Marja z Magdaly!
Och, jak se třeseš, jak tvé hoří tváře,
hle. Ježíš k břehu stoupá plný záře,
a kroky jeho v poušť se zabraly.
Kam řítíš se? on zhrdá hříšnicemi!
juž zmizel světlý mezi lilijemi,
ó vrať se, vrať se, Marja z Magdaly!
Je marný běh tvůj, marná tvoje snaha,
je kát se pozdě, sem pojď a číš blaha
zas přihni lačně na ret zoufalý!
Nám chtivé zraky podlily se krví
a každý touží vášni tvé být prvý,
tví otroci jsme, Marja z Magdaly!
Hoj, zvoní cimbály a kastagnety,
na ňadrech dmoucích sladké amulety
a krok se vlní v tanci nestálý;
až k ránu, zbičováni vášní hříchu,
tví půjdou hosti ctnosti líčit pýchu,
kde budeš, budeš, Marja z Magdaly!
Až umlknou i síně zámku tvého,
se vnoří v ticho rána bolestného
a klid dne vtáhne vedrem ospalý,
zda najdeš zjev ten, jenž ti zmizel němý
v té slavné noci mezi lilijemi,
Ježíše svého, Marja z Magdaly!
Hle, slzy tvojí cestou v poušti září,
tvá obět hořká, jako na oltáři
i vzdechů těžkých na tisíce ech
teď v slunce žáru pozvolna se hnuly
jak vonné dýmy zlatých z thuribulí
a ztrácejí se v bílých výsostech!