Úsměvavou tváří
U večerní záři
Poklekává Máří
Jakby při oltáři.
Popadala sladká rosa,
Prosvitala nebes kosa,
Stáť se zdála světa osa.
Zála vůně z růže,
Jakby krásy bůže
Vstalo z nebes lůže.
Tedy Máří svatá
Láskou k Pánu vzňatá
Vzpěla ve slova ta:
O ty roso svíží,
Již se ten čas blíží,
Kdež se spása sníží
Ku pozemské chýži.
O přijď roso s nebe,
O přijď bozský chlebe,
Vroucně ždáme tebe.
O přijď vůně s blankytu
Do pozemských obytů!
Přibuď v blahém úsvitu
Ke všech slastí pocitu!
Na všem kvítí přebohato
Rozskvěla se rosa na to,
Jak se v slunci stkvěje zlato.
A aj divná věsť,
Hlava Máří jest
Plná stkvostných hvězd.
A vše rosy krůpěje
Jako od zlatoděje
Změnily se na nebeské perly
Za osadu Mariiny berly.
A aj v jejím čistém lůně
Leží růže rajské vůně,
Jako na nebeském trůně.
Z okolí se ozývá ples,
Pěje louka a jásá les,
Snesli se s oblohy andělé,
Stkví se jich úprava přestkvěle,
A z útrob tísně
Překrásné písně
V slávu a čest Marii
Uměle jim se lijí,
Jak kdy padá rosa do sněživých lilijí:
„Maria buď zdráva!
Ty jsi světa sláva,
Ty jsi nebes královna,
Kdo se tobě vyrovná?
Prute z rajských stromů,
Sloupe s nebes domu,
O jdi, o spěš k domovu,
Svadbu tam máš hotovu.
Nebes věčný kníže
Do tvých útrob chýže
Se sborem všech milostí
Laskavě se uhostí.
O jdi Boží choti,
Růže se již brotí,
Již se bělá lílije,
Jenž se s růží rozvije.
Jdi již archo Boží,
Pán se v tobě složí.
Vlají lásky prapory;
Jdi již do své komory.“
A ta píseň zněla,
Jak když růže stkvělá
S vánkem libě šepotá,
Jak když slavík klokotá.
Prošla Boží děvu slast bohová,
Jak ponebesko jenom ji chová.
A co dí tajemná toucha,
Toho panna již poslouchá.
I jde domů v běhutém spěchu,
V nitru majíc bohatou těchu,
A tam k věčné spáse nám
Rozskvěl se v ní Boží chrám.