NA ALVERNU.

Xaver Dvořák

NA ALVERNU.
Na vrchu Alvernu duši svojí lék tam hledá v rozjímání světec František. Vzplál touhy jeho žár, hoří v plameni: kříž Kristův nésti chtěl by na svém rameni. Své údy na něj vbít, srdce zotvírat; jak na oltáři na něm tělo Bohu vzdát. Tak jednou bolestí s Kristem zápasit, tak jednou branou za ním v sladké nebe vjít. 92 Však srdce jeho přec tu má pochybnost: zda láska jeho všecka nebi velká dost! Kdo dá mu znamení, lásku zpečetí, že silna jest a hodna Krista objetí? „Tvá láska nebe div, žasnou andělé; máš božskou její pečeť nésti na těle.“ A před ním na kříži, rozpiat do stran dví, na bílých křídlech Seraf jako slunce skví. A ruce, nohy, bok, tam pět růží žhne; jak z výhně odtud střílí blesky plamenné. Tvé tělo – jeho terč – jimi probíjí, pět ran se na něm skvoucích v purpur rozvíjí. 93 Na rukou, na nohou jak by hřeb se vbod’, do boku jakby zajel prudce kopí hrot. A vůní kane krev, rudé korály, a v bolestech se těla touha rozpálí! Má duše, nevěsto, jak jsi ozdobena teď; tvůj ženich – Kristus čeká, leť, ó leť! 94