NA ALVERNU.
Na vrchu Alvernu
duši svojí lék
tam hledá v rozjímání
světec František.
Vzplál touhy jeho žár,
hoří v plameni:
kříž Kristův nésti chtěl by
na svém rameni.
Své údy na něj vbít,
srdce zotvírat;
jak na oltáři na něm
tělo Bohu vzdát.
Tak jednou bolestí
s Kristem zápasit,
tak jednou branou za ním
v sladké nebe vjít.
92
Však srdce jeho přec
tu má pochybnost:
zda láska jeho všecka
nebi velká dost!
Kdo dá mu znamení,
lásku zpečetí,
že silna jest a hodna
Krista objetí?
„Tvá láska nebe div,
žasnou andělé;
máš božskou její pečeť
nésti na těle.“
A před ním na kříži,
rozpiat do stran dví,
na bílých křídlech Seraf
jako slunce skví.
A ruce, nohy, bok,
tam pět růží žhne;
jak z výhně odtud střílí
blesky plamenné.
Tvé tělo – jeho terč –
jimi probíjí,
pět ran se na něm skvoucích
v purpur rozvíjí.
93
Na rukou, na nohou
jak by hřeb se vbod’,
do boku jakby zajel
prudce kopí hrot.
A vůní kane krev,
rudé korály,
a v bolestech se těla
touha rozpálí!
Má duše, nevěsto,
jak jsi ozdobena teď;
tvůj ženich – Kristus čeká,
leť, ó leť!
94