PENTECOSTES.

PENTECOSTES.
Den desátý, co truchlí učedníci! půst tuhý příliš zmrazil jejich údy, jich kolena už vrostla ve prsť půdy a duch se modlí jenom zřítelnicí. Dnes poslední den Jeho přislíbení! dnes spadnout má žár Jeho Parakleta, dnes pochybnost jak stéblo shoří kletá a taje shlednou v sladkém vytržení. – V tom v okna lehl požár červánkový, jak purpur hořel, krví do vnitř stékal, hlas bouře venku nad střechou se vztekal a třásl základy a zdmi a krovy. Vzkřik’ Petr: „Nyní jest ta divů chvíle, och, cítím oheň, jenž mě žhoucí tráví, a duch můj jako fénix plápolavý v něm znovuzrozen v nové míří cíle.“ 69 Děl Tomáš: „Juž s mých očí bělmo schází a svatých stigmat purpurové díry jsou zdroj, zkad prýští síla mojí víry, před níž i smrt se zahanbena plazí.“ Jan vzhořel radostí: „Sny naše zrají, juž klíčí svoboda a rovnost pučí, juž s otrokem si pán kles’ do náručí a v lásce světy vše se objímají.“ A oheň svatý nad hlavy se nese, žár jeho bytosti hloub naplňuje, všech jazyk nadšením se rozvazuje: „Ty, Pane, voláš v žeň, my jdeme v plese.“ Zas dům se zatřás, brána ve dví letí a ven jde hlouček Božích apoštolů: nad sebou ještě Ducha aureolu, v níž zdají se jich hlavy krváceti. 70