SV. VÁCLAV.

SV. VÁCLAV.
Že tebe, světče nejdražší ze všech, jenž jako květ se zářivý skvěješ, že tebe neušetřili bláta, líto mi nejvíc! Že básník přišel národu tvého, jenž aureolu se skrání čistých chtěl tobě srazit, v nízkost tě strhnout v potrhlé vášni. V tvou cudnou duši, lilije kalich, chtěl vilnost hrubých barbarů nalít, svých vášní plevel v líchy tvé sázet na posměch luze. Co urazilo ješitnost jeho?! Tvá zbožnost žhavá, jižto si tajil, jí v temnu noci dávaje planout na prahu chrámů? 103 Či nevýslovná láska tvá k lidu, jejž jemnou dlaní k výsostem zvedal’s, jak matka dítě na rukou choval, modlit se učil? A v bědách těžkých, zlomen kdy zmíral, ty’s štědrý dárce přicházel k němu a rty své vroucně na rány jeho hojivě přitisk’. Jak za štít prsa vystavil’s mužně, bys války řeže krvavé stavil; přec nade všecko miloval’s pokoj, nejdražší úděl. Jen podlým zhrdal’s úkladem vrahů, jak Caesar kdysi, zhaliv se v purpur, dal’s proklát srdce bratrským mečem na kruhu chrámu. – Teď, když jsi dávno odešel od nás, v tvé svaté vtrhl dědictví básník, by rozbil erb tvůj, trofeje zdeptal, vraždil tvé jméno! Msty nemáš k smělce perfidním veršům, jak když ti v nohou bratrovrah ležel, jen v očích plá zas bolestně: „Bůh to odpusť ti, bratře!“ 104