Že tebe, světče nejdražší ze všech,
jenž jako květ se zářivý skvěješ,
že tebe neušetřili bláta,
líto mi nejvíc!
Že básník přišel národu tvého,
jenž aureolu se skrání čistých
chtěl tobě srazit, v nízkost tě strhnout
v potrhlé vášni.
V tvou cudnou duši, lilije kalich,
chtěl vilnost hrubých barbarů nalít,
svých vášní plevel v líchy tvé sázet
na posměch luze.
Co urazilo ješitnost jeho?!
Tvá zbožnost žhavá, jižto si tajil,
jí v temnu noci dávaje planout
na prahu chrámů?
Či nevýslovná láska tvá k lidu,
jejž jemnou dlaní k výsostem zvedal’s,
jak matka dítě na rukou choval,
modlit se učil?
A v bědách těžkých, zlomen kdy zmíral,
ty’s štědrý dárce přicházel k němu
a rty své vroucně na rány jeho
hojivě přitisk’.
Jak za štít prsa vystavil’s mužně,
bys války řeže krvavé stavil;
přec nade všecko miloval’s pokoj,
nejdražší úděl.
Jen podlým zhrdal’s úkladem vrahů,
jak Caesar kdysi, zhaliv se v purpur,
dal’s proklát srdce bratrským mečem
na kruhu chrámu. –
Teď, když jsi dávno odešel od nás,
v tvé svaté vtrhl dědictví básník,
by rozbil erb tvůj, trofeje zdeptal,
vraždil tvé jméno!
Msty nemáš k smělce perfidním veršům,
jak když ti v nohou bratrovrah ležel,
jen v očích plá zas bolestně: „Bůh to
odpusť ti, bratře!“