SV. LUITGARDA.

Xaver Dvořák

SV. LUITGARDA.
Tvůj obraz zřím jen před sebou, jak v snění nade mnou se sklání, tvůj obraz se světice velebou, s mystickým pelem odříkání. Ó Luitgardo! čím byl tvůj život, čím? jas dne v tvé mrtvé zřítelnice plál marně a svým leskem stříbrným noc míjela tě za měsíce. Tvůj život jinam obrátil svůj spád, v ty horizonty mystické a slavné, kde nad tisíce sluncí musí plát to Světlo nezrozené, dávné. Tam odtud tvář tvá brala bílý jas, jenž sladce hrával kolem retů, zpěv něhu vroucí, až se jemně třás, svou krásu zjev tvůj jiných světů. 95 Tvá lilijová duše – skvoucí pel, jenž ležel na dně uzavřený, a přes něj burácivě život šel, však nechal v bázni nedotčený. V tom objetí však v chvíli poslední, když Kristus ruku s kříže snímá, proč náhle v oku tvém se mrtvém dní, když nevěstou tě obejímá? Když duch již rozpial křídla do nebes, proč zahořely očí svíce? – „To lásky jeho blesk se prudce snes’ a zapálil mé zřítelnice!“ 96