ŘEHOŘ VII.

ŘEHOŘ VII.
Z mlhy zapadlých století noří obličej tvůj mi zsinalý bledý, přísné rysy tvé, stažené v hoři, obočí přímé, zapadlé hledy, oheň v nich hoří! Což tě vzbudilo dlouhého ze sna, vzbouřilo z hrobky kamenné z tlení? Ještě nepřišla církve tvé vesna, po níž jsi toužil v bláhovém snění, hodina plesná! Všechen zápas tvůj bez konce dlouhý s caesarů mocí, velebný kmete, marný, marný byl, fantom tvůj pouhý; stejně dnes pýcha církev tvou hněte. Kde sen tvé touhy? Tvoje askese, v nichž jsi se strávil, vise tvé, v nichž ses k nebesům vznášel, výhně nadšení, v nichž se duch tavil, nepřítel – vítěz posměšně zhášel, k smrti tě znavil. 87 Na rtech s žalobou odešel’s v kraje neznámé těm, již světu jen žijí, zlobou poražen, bolest svou taje, odešel’s v stíny; nesklonil’s šíji odumíraje. A dnes! proč jsi jen z hrobky své vyšel! nepřišel čas tvůj, vítězství chvíle, ještě deptá se pravda; co’s slyšel, nebyl křik plesný církve tvé milé – proč jsi jen přišel! Ještě rdousí ji v krvavém boji, k zemi ji tisknou, sníženou sluhu, ještě vyhnanci nástupci tvoji, v slzách jich posud nezlomil v duhu Bůh milost svoji! Vrať se v hrobku svou, velebný kmete, vrať se spát, starče s přísnými tahy, s bolestí, jež tě v záhrobí hněte, daleko čas je, nežli mír blahý církvi tvé vzkvete! 88