ŘEHOŘ VII.
Z mlhy zapadlých století noří
obličej tvůj mi zsinalý bledý,
přísné rysy tvé, stažené v hoři,
obočí přímé, zapadlé hledy,
oheň v nich hoří!
Což tě vzbudilo dlouhého ze sna,
vzbouřilo z hrobky kamenné z tlení?
Ještě nepřišla církve tvé vesna,
po níž jsi toužil v bláhovém snění,
hodina plesná!
Všechen zápas tvůj bez konce dlouhý
s caesarů mocí, velebný kmete,
marný, marný byl, fantom tvůj pouhý;
stejně dnes pýcha církev tvou hněte.
Kde sen tvé touhy?
Tvoje askese, v nichž jsi se strávil,
vise tvé, v nichž ses k nebesům vznášel,
výhně nadšení, v nichž se duch tavil,
nepřítel – vítěz posměšně zhášel,
k smrti tě znavil.
87
Na rtech s žalobou odešel’s v kraje
neznámé těm, již světu jen žijí,
zlobou poražen, bolest svou taje,
odešel’s v stíny; nesklonil’s šíji
odumíraje.
A dnes! proč jsi jen z hrobky své vyšel!
nepřišel čas tvůj, vítězství chvíle,
ještě deptá se pravda; co’s slyšel,
nebyl křik plesný církve tvé milé –
proč jsi jen přišel!
Ještě rdousí ji v krvavém boji,
k zemi ji tisknou, sníženou sluhu,
ještě vyhnanci nástupci tvoji,
v slzách jich posud nezlomil v duhu
Bůh milost svoji!
Vrať se v hrobku svou, velebný kmete,
vrať se spát, starče s přísnými tahy,
s bolestí, jež tě v záhrobí hněte,
daleko čas je, nežli mír blahý
církvi tvé vzkvete!
88