Dominikus, sluha Páně
nadšený a přehorlivý,
který věrně bez únavy
kázal slovem, kázal divy,
kladivem byl v srdce lidská,
zbloudilá a nevěřící,
v stínu bludů, v noci hříchů
zářivou byl Krista svící.
Jeho slovo bleskem bylo,
kterým v nitro lidu hřímal,
jeho srdce plamen bylo,
kterým světy k víře vznímal.
Dny a noci v samotě dlel,
teď se vracel do Tolosy
postem dlouhým umrtvený,
bez sandálů, jenom bosý.
A juž bloudil dlouhou chvíli,
kolem jenom skalní tesy,
propasti a divé rokle,
mlčelivé za tím lesy.
Aj, tu jako divem Božím
poutník jede na svém mezku;
táže se ho Dominikus:
„Znáš-li, bratře, k městu stezku?“
Chmurný pohled, drsné slovo,
ptá se poutník zbloudilého:
„„Známá jest mi tváře tvoje,
pověz prve jména svého!““
„Dominikus, sluha Páně!“ –
„„Dominikus, kladivo jsi
bludařů prý, nevěřících,
bít je kráčíš do Tolosy?
Nuže, pojď jen, povedu tě;““
v jeho tváři úškleb hraje,
a juž stoupá na mezku svém
až propastí na okraje.
Drsná cesta, drsná, dlouhá,
samé trny, samé hloží,
bez listí i beze květu,
bez sandálů sluha Boží.
„„Kladivo jsi nevěřících,““
šeptá vůdce, bludař mstivý,
„„tomu stejno, trn jak růže;
uvidíme Boží divy.““
Ale Dominikus kráčí
tiše za ním v rozjímání
a modlí se na růženci,
v srdci blaho, jas má v skráni.
A jak pouští vždycky zrno,
na sta růží kolem zkvétá,
tam kde trn byl, růže hoří,
a kde skála, mech se splétá.
Po růžích jde Dominikus,
jejich vůně kol se houpá
a na jejich vonných vlnách
jeho duše k nebi stoupá.
Po růžích jde Dominikus
a po mechu hebce kráčí;
bázní chví se bludař mstivý,
vrhá se mu k nohám v pláči:
„„Odpusť, odpusť, svatý muži,
nesvolávej tresty Boží;
nenávist má zavedla tě
na tu stezku plnou hloží!
Zkoušet chtěl jsem pravdy sílu,
trnem zranit nohu tvoji,
a ty’s pravdou zranil srdce,
přemožen jsem v tomto boji.““
Dominikus v požehnání
na skráň jeho ruce vloží:
„Zranil-li jsem pravdou srdce,
ó pak zkvete, jak to hloží.“