Nocí divá bouř se žene,
jak psů smečky vypuštěné,
v její vytí blesk jen šlehá
obrovskou jak pochodní.
Těžká tma se po všem plazí
jako smutek, který vchází
v hrdý zámek Calarogy,
který svítí bíle z ní.
Nevlídný host jindy v chatách
chodí světlých po komnatách,
kolem lože paní zámku
stále úže obchází.
Chvíle rodičky se blíží
a s ní myšlenky víc tíží:
jaký los to sladké děcko,
které přijde, provází.
Do modliteb spíná ruce:
Bože, popřej matky muce
jeden pohled v žití taje,
jež tvé oko pouze zná.
A juž klesá na víčka jí
rej snů, které otvírají
její touze horečnaté
těžké brány Budoucna.
Ha, co vidí v rozšílení!
ach, to ani děcko není,
po němž prahla silou duše –
matku chvátí hrůzy děs!
Úzkost smrti v sobě cítí:
Hle, co z lůna juž se řítí,
s pochodní to se sršící
v rudé tlamě černý pes.
Vzkřikla! – a pak klesla v mdlobě;
a té chvíle sladké robě
zakvílelo prvním pláčem,
zaplakalo vedle ní...
„Probuď se jen, bledá paní,
zaplaš smutek se svých skrání,
smilování Boží velké
děs ti v radost promění.
Syn tvůj – strážce stáda bdělý
bude svému Spasiteli
proti vlkům v rouše ovčím,
věrný ,canis Domini‘.
Žhavou lásky pochodní tou
vznítí víry jiskru skrytou,
jež teď v lidstvu doutná sotva,
Kristu v požár jediný.
Věz, že nikdo nerozmnoží
do všech konců slávu Boží,
jak to dítě, které tiší,
jak bouř venku, už svůj vzlyk.
Podle božské tvojí vise,
a jak září Věčna v knize,
jméno jeho nesmrtelné
nechať sluje Dominik!“