Pozdní večer leží nad Betlemem.
V horách sova křičí, štěká šakal.
Ve tmě jeskyně zní tiché vzdechy,
klidné vzdechy odevzdání, touhy
s šumem slov v modlení vydechnutých.
Náhle ženský pláč se v tichu rozleh,
srdcelomný pláč a vzlyk a štkání.
– Sestro Paulo? – tázal se hlas mužský.
Pláč zněl dále. – Tys to, sestro Paulo? –
Na to pláč jen hlasitěji vybuch.
– Sestro Paulo! – hlas už přísněji zněl.
– Otče, moje Blasilla je mrtva! –
– Sestro Paulo!– hlas ji tonem káral.
– Mrtva je, oh, otče Jeronýme!
Kvítek svad mi, jejž jsem opustila.
Poutnice, jež dnes tu z Říma byly,
pověděly o mé hrozné ztrátě –
a pláč znovu vybuch usedavě.
– Sestro Paulo, tahle bolest bude
bolet Pána Ježíše! – hlas hrozil.
– Opustila kvítek svůj jsem... svad mi...
Nechala jsem Blasillu svou v Římě...
a šla za tvým hlasem... otče milý...
kvítek vadnout začal... asi touhou
po své matce... – – Dosti, sestro Paulo.
Ne mně, Kristu Pánu předhazuješ.
Ne mně, Krista Pána bodáš slovy.
Pohleď, Melanie ve dni jednom
muže ztratila i děti obě,
a víš, kterak zajásala blahem:
Nyní tím víc lze se oddat Kristu!
Zeptej se jí, až jen domodlí se.
A ty pláčeš pro jedno své dítě?!
Které Ježíš přesadil v svůj záhon?!
Tolik visíš ještě na tom žití?!
Tolik málo věříš v slova Jeho?!
Život, svět – toť přítěže jen duše;
blah, kdo zbaven jich. Ó sestro Paulo,
tyhle slzy tvé jako kámen budou
ležet na perutích duše tvojí,
až se bude bráti k němu vzhůru!
Sestro Paulo, jako plamen vrátí
se v tvé oči tyhle slzy jednou
a je spálí, abys neviděla
svaté slávy obličeje Jeho – –
– Zadrž, otče, zadrž, Jeronýme!
Nepláči již, pomodli se se mnou!
Pak jen plakat budu, abych smyla
stopy slzí těchto... Otče milý,
vše je marnost – Ježíš pak je všecko.
Pomodli se se mnou, vrať mi poklid,
vrať mi smutek, že žít ještě musím...