ŠAVEL.
Chřípě jeho chvějí se a šíří,
cítí tryskající krev,
prachem, který dusotem se víří,
vystoup’ před ním Damašku juž zjev.
Zřítelnice jeho zkrvavěly,
lačný ret se vášní třás,
prsty nervósně hned k meči sjely,
který jímal kolem boků pás.
Koni vztekle vjely ostny v tělo,
že se vzepial šílený,
za ním družstvo jeho osamělo...
Leť, tys Israeli ztracený!
Tvoje pýcha, Šavle, pokořena,
na zemi se prostře hned,
už msty pochodeň je zapálena,
která porazí tě s koně v let.
71
Vyšlehne ti zraky zkrvavělé,
v chřípě zavěsí ti kruh,
a kříž vypálí ti na tvém čele,
uková tě do řad Jeho sluh.
Ty ji zdvihneš, Šavle, oslepený,
a jí veden – Kristu vděk –
jako kněz v dar první posvěcený
zapálíš mu celý Damašek.
72