U BRAN RÁJE.
„A postavil před rájem rozkoše
Cherubíny a meč plamenný a
obratný, k ostříhání cesty k stromu
života.“
1. Mojž. 3. kap., 24. v.
Ó schyl meč plamenný, jenž v ráj nám brání,
a dej, ať paprsk soucitu tvých skrání
se dotkne aspoň na chvíli;
což neslyšíš těch vzdechů mého děcka,
v nich chvěje se ta bída naše všecka,
jak ze sna náhle zakvílí.
V ten život plný útrap, chmur a temna,
ó dovol, by jak upomínka jemná,
jak vůně v duši skanula,
jak sladká hudba, toužná, opojivá,
jak záře hvězd, kdy v noc se kolem stmívá,
zvěst o ráji mu planula.
Ať s vůní jeho květů vdýchá v sebe
těch okamžiků zašlých celé nebe,
kde štěstím zářil celý svět;
15
ať uzří naposledy místa ona,
kde jako růže svatá, čistá, vonná
nám lásky keř prv rozekvet’.
Ó dovol, na chvíli jen svatou půdu
by zlíbalo, než v život plný trudu
slz pohled plný obrátí.“
Tak mluvila, své děcko vinouc úže,
v ráj, prosíc Eva, zda jen vkročit může,
a chvíc se v mdloby závrati.
Děl anděl k ní a hlas se třásl jemu
a zněl jak šepot vlnek vodojemu,
jak slavík když se rozelká:
„Ó ženo, marně voláš po soucitu,
kde Pán, jenž v taj se ztrácí ve blankytu,
juž soudil tebe – člověka.
Ač nitro pláč tvůj teskně rozechvívá,
i dítka vzlyk mé srdce žalem zrývá,
meč plamenný zda sklonit smím?
Své kroky obrať zpět a nes jen dále
svůj trest – snad ve své lásce neskonalé
Bůh otevře jej dětem tvým.“
Když dokončil, slz perly v řasy stínu
se chvěly mu a děcku v jejím klínu
hrst květů hodil s úsměvem,
16
co žena plna zoufalství a v mdlobě
v stín palmy klesla, odpočinout sobě,
a sen jí dotk’ se tiše rtem.
Jak byla krásná i v svém utrpení,
slz krůpěje jí, jako na lupení
po dešti, plály na tváři;
ty bledé rysy plny odříkání,
a hlavu, jež se nad dítětem sklání,
jak svatých jas když ozáří.
Hnut soucitem se nad ní anděl shýbal
a patřil, jak jí ret i ve snu děcko líbal,
jak vinula je k srdci úž’,
a k sobě děl: „tvé prosby neoslyší
mé srdce, dítě vezmu v ráje říši,
zda Bůh se proto hněvat můž’?“
A vzal je tiše v náruč z klína matce;
to vztáhlo k němu ručky výš a sladce
se slzou usmívalo naň:
na loktech sněžných nes je usměvavě
a v nevýslovné něze k jeho hlavě
svou skvoucí klonil skráň.
A vešel v ráj: tam vůně ambry dýchla
tak opojivě, že tu každá ztichla
ve srdci bolest zraněném;
17
a záře hvězd a žhavých sluncí tisíc
i luna snivá na blankytu visíc
tam plála skvoucím plamenem.
Šum řeky, jejíž vlny bily v břehy
a stříbrem hořely a kouzlem něhy,
jak sladká hudba opájí,
a v květech lotosů, jež výš se pialy
jak duhy motýli v nich spočívali
a se zlatými okraji.
A nad vlnami jako hvězdic roje
se vážky kmitaly a křídla svoje
v zář sluncí ve hře ztápěly;
a se stromů, jež stály na pobřeží,
květ zvolna dolů padal vonný, svěží,
ne uvadlý a zetlelý.
Na keřích kvetoucích se hnízda tměla
a hvozdy sterá píseň zazvučela:
hvizd kosů, hrdliček zas smích;
jak smaragdové pruhy ptáci vzduchem
se mihali teď s šelestivým ruchem,
až v dálce perutí van tich’.
Jak kráčel dál, květ na dítě se ronil
a zevšad mocněj bouřil zpěv a zvonil
i paprsk padal zářnější;
18
dech vůně vzrůstal, plála rosa v trávě,
jas v tváři děcka, k jehož sen sléť hlavě,
jak když je matka zkonejší.
Pak zvolna vyšel anděl – v náruč svíral
to dítě člověka a za ním zmíral
i zpěv i záře paprslek;
zas tiše kladl v náručí je matky,
jíž v tváři chvěl se bledé úsměv sladký –
snad duší tuchy stín se vlek’.
Tu anděl náhle u modlitbě vroucí
své ruce vzpial a děl: „Ó Všemohoucí,
jenž vládneš širým světem kol,
ach, otevř bránu svého smilování
a dej, ať nikdy děcka čistých skrání
se nedotekne lidský bol.
Ať aspoň ve snu zbloudí v brány ráje,
dej mládí jeho z toho kouzla, taje,
jež šíří se tvým edenem;
nechť dětství vzpomínka jak tajuplný
mu maják plane v rozkacené vlny
na moři žití zbouřeném.“
A jak se modlil, stín hle obrovitý
stál před ním; v diadém jak svity
paprsky kolem hořely;
19
zrak jeho safír, když se v záři sluní
a na čele mu svatost velebnosti trůní,
hlas jeho stříbrem prochvělý.
I děl: „Jak prosil jsi, tak staň se tobě;
nechť snem se vrací v bránu ráje robě,
ať mládí edenem mu zas;
však ty buď strážcem jeho do skonání,
za trest ať ruka tvá krok jeho chrání,
že nedbal jsi můj na příkaz.“
Jak záře večerní když zvolna mizí,
tak rozplýval se a lem jeho řízy
jen chvilkou mraky prokmital;
a ještě dlouho anděl patřil za ním
pln nadšení a s tichým usmíváním
své lokty v díky k nebi vzpial...
V tom ze sna vzbudila se žena v stesku
a zvedla se, by hledala zpět stezku,
neb kraj juž zvolna v noc se tměl;
už přitiskla své děcko do objetí – –
a neviděla nad sebou stín spěti,
jak anděl v dál je provázel.
20